@katerezkova

Stěhovala jsem se za život už několikrát. V devíti letech se mi rozvedli rodiče a od tý doby jsem byla zvyklá mít domov tak nějak různě. S batohem na zádech jsem jezdila sem a tam. V patnácti na intr. V osmnácti Londýn a ve dvaceti Praha, kde jsem se stěhovala dohromady šestkrát. Tohle stěhování je ale úplně jiný level. Jak emočně, tak fyzicky. To, jak to celý vnímá duše, na to je se sdílením ještě čas. Každopádně tělo. Tělo nevěří, co to po něm doprdele chci. Tentokrát mám totiž k dispozici jen jednu ruku. V tý druhý nosím osm a půl kila slintající váhy. Když teda připočteme dvě ruce Honzíka, dohromady můžou fungovat jen ruce tři. Což je dost málo. Věci se z bodu A do bodu B dostaly, hlavně díky velké pomoci od @rezoun_t & @hoonyy & @matouspail 🤍 Máte to u nás, kluci. Fakt. Kdy je ale zvládneme vybalit a udělat si z bytu domov je momentálně ve hvězdách. Viléma baví mě jen tak pozorovat z lehátka přibližně třicetdva sekund. Sám vydrží v postýlce nebo na podložce sekund šest. Pak už přichází hlasitá nevole. Podle mých výpočtů budu mít spoďáry na svým místě přibližně až mu bude osmnáct. A tak si tady tak žijeme. Hledáme zubní kartáčky jak jehly v kupce sena a doufáme, že se jednoho dne probudíme a všechno bude na svým místě. Krabice, že budou hezky poskládaný před domem v popelnicích na papír a nebudeme muset chodit naostro. Skřítci Vonose a Samose totiž existujou, žejo? Žejo?

December 06, 2021